Jsem mámou na rodičovské dovolené. Narozením dcery se mi život tak trochu otřásl v základech. Večerním
návštěvám pražských kaváren a filozofování v doprovodu sklenky (sklenek)
červeného s kamarády z různých koutů světa odzvonilo těsně před
porodem. Festivaly promítající filmy v původním znění se už taky delší
dobu obejdou bez mé účasti. Pěknou knížku v originále si v klidu přečtu pravděpodobně,
až dcera odmaturuje. A cestování s omezeným počtem zavazadel do
neomezených dálek se omezilo na zasněné listování zaprášenými fotoalby. Dálky z
celého světa tak v současnosti mohu vnímat jen díky překladům, ke kterým se
dostávám skrze svoji profesi.
Kulturně jazyková izolovanost v malém
středočeském městečku, kterou prožívám od narození dcery, mě pomalu a jistě
přivádí k zoufalství. Dcera mi roste před očima. A každým okamžikem se ptám, jak to udělat,
abych ji neochudila i o jiné světy, dala jí nahlédnout pod pokličku něčeho
zdánlivě vzdáleného a naučila ji už od mala vnímat i jiný rozměr, který znalost
cizího jazyka a kultury přináší? A jak to udělat přirozenou a hlavně
nenásilnou formou?
Odpověď je více než nasnadě –
stačí ji přece už od mala obklopovat vším, co je pestré. Naladit ji i na jinou
jazykovou stanici tak, aby pro ni v budoucnu bylo mnohem snazší se do tajů
cizích jazyků ponořit sama.
