DoubleBubble: Jak to vše začalo

První rok a pár měsíců po narození dcery se u nás po ránu opakoval vždy stejný scénář: podrážděné mimino dožadující se maximální pozornosti versus vystresovaná matka, zmateně bloumající po kuchyni, neschopná po napůl probdělé noci najít čistý hrnek na kafe. Každé ráno mě čekal stejný úkol − zabavit kojence než půjde zase (zaplaťpánbů!) spát. Ale jak na to?

Napadá vás něco jednoduššího než pustit hudbu, zůstat miminku nablízku, zpívat a dělat kejkle, až oba zapomenete na bolavé bříško, rostoucí zoubky a totální spánkovou deprivaci? Mája, podobně jako většina dětí, písničky miluje. Český repertoár jsme postupně a relativně brzy (odhaduji tak od 2. měsíce) začaly prokládat anglickými písničkami. A nezůstalo jen u zpívání. Některé písničky byly postavené na pohybu. To jsem pak štelovala dceřiny zběsile máchající ručičky a obtloustlé nožky do pozic, jak kázala písnička. Mája se povětšinou hihňala. Když neměla rozvernou náladu, nenutila jsem ji, nechaly jsme písničky běžet jako kulisu a dělaly něco jiného.

O několik měsíců později mě ale překvapilo, že Mája dokáže na některé výrazy z písniček reagovat. A tak mě napadlo, jestli by nestálo za to pokračovat trochu systematičtěji. Co kdybych jí pravidelnou dávkou angličtiny vážně usnadnila budoucnost? Třeba bude umět mluvit anglicky stejně dobře jako česky. Třeba dostane v patnácti stipendium na Cambridge nebo Harvard a konečně bude o mě a mého muže postaráno!

No, popravdě mě spíš přepadaly smíšené pocity a pochybnosti. Je vůbec možné dítě v domácím prostředí motivovat tak, aby pro ně v budoucnu bylo jednodušší a přirozenější si osvojit cizí jazyk? Vždycky mi bylo jasné, že pár hodin týdně v rámci kroužku ve školce nebo na základce z ní rodilou mluvčí neudělá. Anglická školka, škola nebo chůva pro nás také nejsou volbou. Dáváme přednost menším výdělkům, za to je nám odměnou, že můžeme trávit více času společně jako rodina. Bilingvismus mé dceři, kdy jsou oba rodiče Češi jak poleno, také nehrozí. Jak to tedy udělat, abych ji mohla přirozeně, nenásilně a hravě vést k vnímání cizího jazyka již od útlého věku?

Můžu si to vůbec dovolit, když nejsem rodilá mluvčí? I když tak marnou angličtinu nemám, můj přízvuk se rozhodně nerovná a nikdy rovnat nebude ryzímu jihoanglickému standardu. Má to tedy vůbec smysl? Nevypěstuju v ní od začátku nějaké neodbouratelné návyky? A jak by taková systematičnost měla vůbec u tak malého dítěte vypadat? Mám zkušenosti s překladem, tlumočením, učením dospělých, ale děti, natož takhle malé, jsou pro mě v této oblasti španělskou vesnicí.

Rozhodně si nekladu za cíl, aby dcera ve dvou letech mluvila plynule anglicky. Ani aby byla bilingvní. Chci ji jen naladit i na jinou jazykovou stanici tak, aby pro ni bylo v budoucnu přirozenější a snazší, až se skutečně začne učit angličtinu nebo jiný cizí jazyk.

Tyhle otázky mě donutily zasednout k počítači a trochu provětrat Google. A tak pátrám v různých zdrojích, narážím na zajímavé knížky, diskuse, názory, zkušenosti a doporučení, a také hlavně písničky, aktivity a mnoho dalšího... A z dcery se stává malý pokusný králík; někdy šťastný, jindy podrážděný.