Jsou tomu právě tři
měsíce, kdy jsme se s dcerou Májou pustili do experimentování s angličtinou. Je
tedy nejvyšší čas na malou rekapitulaci a srovnání. Nakolik a jak se u ní změnilo
vnímání angličtiny v mezidobí, kdy ze sedmnáctiměsíčního opatrně klopýtajícího
batolete vyrostla v téměř dvacetiměsíční torpédo?
Která doporučení profíků z oblasti dětské psycholingvistiky a jazykové výuky od května dodržujeme a od
kterých jsme upustili?
První zásadu, kterou
jsme museli upravit, byl
režim. S
ohledem na změnu počasí a vývojový pokrok – z lezce se stal běžec – jsme vyměnili hrátky
doma za venkovní prostředí. Nespočet příležitostí, jak
prožít část dne v angličtině, nacházíme i venku. Nově i
na
kole.
Tenhle nový způsob přepravy Máju baví maximálně 20 minut, delší vyjížďky si tak
žádají nejen časté zastávky, ale i zábavu v průběhu jízdy. Když po cestě kolem
Labe okoukáme všechna chovná zvířata a čeká nás nudný úsek, kde se na obzoru
nerýsuje ani jedna loďka, je čas na písničku. A tak se podél polabské stezky z cyklosedla line můj falešný zpěv
Up,
Up, Up od
Barefoot Books, která u Máji stále hraje prim.
Chodíme také hodně
na
hřiště, kde mám po ruce celou sadu říkanek jen pro činnosti venku (viz
červencový příspěvek
Time For a Rhyme II).
Víc taky cestujeme autem.
Pokud řídí můj muž, využívám čas a sedím vzadu. Nastává ideální čas na listování
knížkami a příhodný okamžik na propašování angličtiny. Chudák Mája,
přikurtovaná k sedačce nemá kam utéct a tak jí nezbývá, než poslouchat. Když
protestuje, zpíváme písničky. Aktuální hit do auta je One Little Finger od Super
Simple Songs.
Je tedy vidět, že zásadu
pravidelnosti dodržujeme: Nemine
den, kdy bychom byli bez angličtiny.
Když se nám nechce ven,
dostává se na řadu
koutek s anglickými knížkami,
který má Mája v pokojíčku. Zpočátku se
s ním moc neztotožňovala, postupem času si ho snad i oblíbila. S knížkami jsme už zkoušeli leccos,
ale velký úspěch předčítání v angličtině moc nezaznamenávalo. Až poslední
dobou dochází ke změně. Možná je to věkem, možná změnou metody.
Koutku totiž teď dominuje velký
houpací slon zapůjčený od sousedky (díky, Jani!), na kterém se Mája ráda
zběsile houpe. Současně se projevil i jako velmi účinná didaktická pomůcka pro chvíle s knížkou. Mája je zabavená, nemá tolik potřebu odbíhat a pokud intonuju
a dělám dostatečně výrazného šášu, vydrží poslouchat mnohem déle než
obvykle (tři, čtyři minuty...).
Ostatně, intonace,
gestikulace a mimika hrajou u dětí klíčovou roli, což potvrzuje i významný
český psycholingvista J. Průcha: „Významnou roli v ontogenezi komunikace
u dětí má také neverbální komunikace.“
Z celé knihovny má Mája oblíbené jen dvě, tři
knížky, které jedem stále dokola. Zatímco se houpe, já držím na klíně knížku
otočenou směrem k ní a prstem ukazuju, o čem vyprávím. Používám jednoduchá
slova a obraty, držím se víceméně stejného konceptu (příběhu).
Intonuju, gestikuluju, zvyšuju hlas i šeptám. Používám spousty citoslovcí,
záměrně především ta, které jsou podobná češtině a doprovázím je gesty (u obrázku s jídlem yummy, yummy, yummy, přičemž se oblizuju, hladím si břicho, pomlaskávám a snad i zažívám pocity hladu). U zvířátek zpívám písničky, které
už známe. Nejoblíbenější I Have A Pet
nebo Let's Go To The Zoo od Super Simple Songs. Největší úspěch má pasáž, která se opakuje na konci každého příběhu v
oblíbené knížce: dítě je s rodičem venku (v knihovně, na poště, na hřišti,
ve zverimexu) a rodič jej vyzve, aby nasedlo do kočárku. Dítko se ale vždy
zasekne a začne dupat nožkou, že ještě nechce. Dupu vší silou. Sehrávám záchvat.
Mája se baví a vesele pokřikuje: No, no,
no! Zřejmě se v tom vidí.
Důrazné ne jí mimochodem zaimponovalo i v němčině. Letošní
dovolenou jsme trávili v Německu, kde měla příležitost
poznat, jak to chodí na německém hřišti. Německy mluvící děti jí nedělaly
problém, s dostatečnou průbojností si půjčovala všechny hračky jako na domácím hřišti. Německé děti se s tím ale srovnávaly hůř, a tak se často z
písku neslo důrazné: Nein, nein, nein!!!
Máju to natolik zaujalo, že tuto hlášku používá i doma.
Pozorování vývoje komunikačních schopností mě v tomto období fascinuje úplně nejvíc. Zatímco ke konci 16.
měsíce jsem v její aktivní slovní zásobě napočítala téměř 50 českých slov (počítám
mezi ně i citoslovce, která měla jednoznačný význam – např. kočka = mňau), dnes
už jich je nespočet. Batolecí výslovností sobě vlastní dokáže zopakovat většinu
běžných slov a každým dnem jí do této zásoby přibývají další a další slova.
A jak je to s
angličtinou? Pasivní slovní zásoba pomalu narůstá – snadno reaguje na většinu písniček,
které posloucháme. Umí zodpovědět na otázky ohledně částí těla typu Where's your nose/eyes/ears...?, a to
nejen během písničky. Rozumí názvům některých zvířátek a zvukům, které vydávají. Dokáže si mnou odzpívanou písničku přiřadit ke konkrétní situaci, byť
tónina i melodie se v mé verzi zcela liší od originálu. A občas nás překvapí novým
slovem, které sama použije v nečekaný okamžik. Třeba dnes, když jsem ji ukládala
k odpolednímu spánku, místo hají
prohlásila síp, rozuměj sleep. Často také, když už nějakou
aktivitu nechce, zamává a řekne baj baj. Nebo nedávno viděla na obrázku opici a zčistajasna vykřikla mankí!
Schopnosti vyjadřovat
se v angličtině ale nepřipisuju extra velký význam. Za prvé, jak uvádí přední
český psycholingvista Průcha
„dítě chápe významy mnoha slov a jednoduchých vět o několik měsíců dříve, než
vyslovuje svoje první slova.“ A za
druhé, nejsme bilingvní rodina a cílem našich hrátek v angličtině není, aby
Mája mluvila plynule anglicky. Chci jen, aby už od nejranějších okamžiků nasávala
a vnímala i jiný jazyk a kulturu než je čeština a kultura česká. Jsem
přesvědčená, že to pro ni bude později velké plus.
Vůbec největší pokrok
ale spatřuju v tom, že začala vnímat, že angličtina je další způsob komunikace
vedle češtiny, který ale nepřipisuje mámě nebo tátovi. To co psycholingvistika
nazývá fonologickým povědomím (tj. schopností rozeznávat svoji
mateřštinu od řeči jiné), Mája považuje za řeč tety. Před měsícem jsme strávili
dva dny na výletě s našimi známými z US. Intenzivní téměř dvoudenní kontakt s angličtinou byl rozhodující okamžik, kdy si uvědomila, že
angličtina je reálná a že jí prostě někteří lidé mluví. Krom toho se naučila dva nové výrazy peek-a-boo a bye-bye. Kdykoli teď jedno z nich slyší,
s moudrým výrazem upřesní: teta. Teta
je také Rachel, zakladatelka Rachel and
the Treeschoolers, jejíž anglické písničky posloucháme každý den. Teta je
prostě kdokoli, kdo mluví jako máma v pokojíčku u anglické knihovny nebo
máma, když zpívá.
Přitom všem nadále dodržujeme i zbylé zásady, především ty,
kterým velí zdravý selský rozum:
- Méně je více. Stačí opravdu málo, přesně tolik, kolik vám dítě naznačí.
- Nemá smysl cokoli lámat přes koleno. Nechceme vypěstovat v dětském podvědomí zbytečný odpor;
je lepší si počkat na příhodnější okamžik, až bude v dobré náladě.
- Opakování je
matka moudrosti. Některé písničky jsme slyšeli nespočetněkrát, ale jestli dítě baví, tak proč je nepustit znovu? Totéž platí o knížkách a říkankách.
Zásadou
všech zásad nadále zůstává stay
positive and enjoy!
Štítky: Májin anglický deník