Himálajské a Švédské pohádky v Čechách

Jeho výbory Himálajských a Švédských pohádek by rozhodně neměly chybět na poličce žádného zvídavého (nejen) malého čtenáře.

Rodiče jsou oba vystudovaní elektroinženýři a k cizím jazykům neměli zas tak blízko, velmi prozíravě mě ale už někdy ve třetí třídě přihlásili na kurs angličtiny. K cizím jazykům jsem měl blízko tak nějak přirozeně už od mala. Pamatuju si, že jsme si kamarádem na pionýrském táboře připravili scénku o beduínech. Zatímco on byl beduín, já jsem hrál tlumočníka z „beduínštiny“. Nejvíc mě ale pro cizí jazyky nadchnul učitel, ke kterému jsem ještě na střední škole chodil na soukromé hodiny angličtiny a němčiny. Byl to nesmírně vzdělaný jezuita a za bývalého režimu ho perzekvovali, cizí jazyky se mu tak staly jediným možným intelektuálním únikem.

Na střední škole sis přibral švédštinu. Co tě vedlo právě k tomuto severskému jazyku?

V podstatě náhoda. Přemýšlel jsem o dalším jazyku k angličtině a němčině, které jsem měl na gymnáziu. Lákala mě španělština, ale sestřenice mě přesvědčila, že by bylo fajn společně se učit nějaký severský jazyk. A tak jsme se domluvili na švédštině. Ze severských jazyků je nejrozšířenější, dá se s ní domluvit i ve Finsku. Později na vysoké škole jsem měl pevně daný dvouobor překladatelství-tlumočnictví angličtina a ekonomie. Nechtělo se mi to komplikovaně měnit, domluvil jsem se proto s kantory a na švédštinu chodil jen tak, z vlastního zájmu. Několikrát jsem také byl ve Švédsku na letním jazykovém kurzu.

Krom evropských jazyků máš také základy tibetštiny a nedávno ses pustil do hindštiny. Čím jsou ti východní kultury blízké?

K Asii a východní filozofii jsem inklinoval už na gymnáziu. Cvičil jsem jógu, hodně mě zaujala kniha Sedm let v Tibetu. Na přednášce dalajlamy v Praze jsem se dozvěděl o existenci neziskové organizace Lungta, která se angažuje ve věcech tibetských. Nabídl jsem jim, že bych jim mohl pomáhat s překlady z angličtiny pro časopis Tibetské listy, který tehdy vydávali. Nakonec z toho vznikla asi sedmiletá intenzivní spolupráce nejen v oblasti překladů a redakce časopisu, ale i v organizačních věcech, a v kontaktu jsme dodnes.

Několik let jsi také do Asie pravidelně jezdil. Navštívil jsi i Tibet?

V Tibetu jsem bohužel nebyl, příliš jsem nevěřil, že bych vůbec získal vízum. Zvolil jsem raději Ladak, který možná vypadá tak, jak by dnes vypadal Tibet, kdyby do něj nepřišli Číňané. Jezdil jsem tam učit malé mnichy v klášteře, hlavně angličtinu, ale také základy práce na počítači a matematiku. Později jsem začal spolupracovat i s jednou tibetskou neziskovkou v indické Dharamsale, což je takové hlavní město exilových Tibeťanů. Vydávali časopis pro děti, pomáhal jsem jim s anglickou částí. Objel jsem s nimi spoustu tibetských škol v severní Indii. Tahle spolupráce potom vedla k vydání tibetského překladu Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce.

Současný dalajlama po převzetí tibetského vydání Povídání o pejskovi a kočičce

Tuším, že právě odsud pramení inspirace pro vznik tvé první knihy Himálajských pohádek…

Přesně tak. Malým mnichům jsme přivezli různé materiály v angličtině, mimo jiné i zjednodušené čítanky od Oxford University Press. Byl to takový soubor evropských pohádek. Vzpomínám si, že jsem měl strach, jak přijmou třeba Červenou karkulku, jak na ty malé buddhistické mnichy bude působit vyprávění, při kterém malou holčičku sežere vlk. Ale pohádky včetně vlka se jim líbily a moc je bavily. Právě tady mě napadlo, že bych mohl na oplátku přivézt jejich pohádky k nám do Čech.

Jak se takový soubor pohádek rodí? Musí za tím být spousta práce…

Je za tím hodně času, které trávím nejen překlady, ale především rešerší zdrojů a hledáním materiálů na internetu. Pomohla mi také spousta kamarádů a známých, kteří buď v himálajské oblasti měli kontakty, nebo tam cestovali. Vůbec první soubor tibetských pohádek v originále mi poslala jedna Tibeťanka studující v Číně, známá mého tibetského kamaráda. Získané materiály mi přeložili Tibeťané do angličtiny a jejich překlad se pak stal podkladem pro moje převyprávění. Přes Facebook jsem se také seznámil s bhútánským „Erbenem”, kterému v Nepálu vyšla sbírka bhútánských pohádek v angličtině. Zkontaktoval jsem ho, jestli bych nemohl některé jeho pohádky zařadit do své knížky. Souhlasil a dokonce mi poslal i několik nepublikovaných textů. Když jsem měl nějaké nejasnosti ohledně použitých výrazů, odpověděl mi, že o víkendu jede za babičkou na venkov a přeptá se jí. Další pohádky sepsal jeden Tibeťan. Jsou to příběhy, které mu v dětství vyprávěl jeho dědeček. Vlastně se mi sešly materiály z celého světa – z Kanady, Holandska, Indie, Thajska, a hodně mi pomohl i Američan, který učil angličtinu v jednom bhútánském klášteře.

Snažil ses do knížky zařadit všechny typy himálajských pohádek, nebo jsi výběr nějak omezil s ohledem na dětského čtenáře z našeho kulturního prostředí?

Nejedná se o reprezentativní sbírku celého himálajského folklóru. Ten samozřejmě zahrnuje celou škálu příběhů – od klasických romantických pohádek, přes žertovné až po horory. Vybíral jsem takové pohádky, které jsou vhodné pro české děti. Některé himálajské pohádky by malého českého čtenáře neoslovily. Představují jen volný řetězec dějů, z našeho pohledu jim v závěru chybí pointa, postrádají logiku. Někdy se v nich také projevuje odlišný postoj k životu a smrti, některé jsou až příliš drastické. Musel jsem tedy výběr přizpůsobit českým dětem.

Příběhy z horské oblasti Tibetu jsi přinesl i dospělým čtenářům v podobě útlého svazku Šprýmař Akhu Tänpa. Musím říct, že mě tyto hanbaté historky velmi pobavily. Co tě vedlo k jejich zpracování?

Jedná se o překlad příběhů, které sepsal tibetský autor Rinjing Dorje žijící v USA. Jsou to historky, které slýchával po večerech u ohně, když na tibetském pomezí pásával jaky. Chtěl jsem tímto výborem přispět tak trochu k demytizaci Tibeťanů. Často na ně nahlížíme jako na meditující buddhisty vznášející se na obláčku několik metrů nad zemí, ale oni umí být i pěkní proutníci. Lidový šibal Akhu Tänpa je takový tibetský Enšpígl nebo Nasreddin. Rád napálí bohaté a zlé, ale navíc se o něm vypráví i spousta hanbatých historek. Příběhy o tom, jak napálí nějakého feudála, se samozřejmě oficiálním místům v dnešním Tibetu velmi zamlouvají, ale ty erotické tam knižně nevycházejí. Proto je musel sepsat Tibeťan žijící v Americe.

Dva roky po Himálajských pohádkách jsi vydal další svazek, tentokrát Švédské pohádky. Byla práce na této knížce v něčem výrazně jiná nebo jednodušší s ohledem na to, že se jedná o evropskou kulturu?

Ta práce se lišila hlavně v tom, že švédské pohádky už jsem nepřevypravoval, ale věrně překládal. O to pečlivěji jsem musel vybírat, protože jsem vycházel z autentických zápisů historek z úst lidových vypravěčů, které samozřejmě nejsou úplně vybroušené. Překvapilo mě, že švédské pohádky nejsou o nic temnější nebo krutější než ty české. Často jsou naopak velmi veselé. No a pokud jde o praktickou stránku věci, u švédských pohádek samozřejmě bylo o něco snazší shánění pramenů. Ty knihy ale zase byly výrazně dražší, protože šlo o antikvární kousky – v Evropě má sbírání folkloru přece jen delší tradici.

V současné době máš rozpracovaný třetí svazek, tentokrát se jedná o chorvatské pohádky. Ovládáš tedy i chorvatštinu a proč sis vybral právě tento jazyk?

K Chorvatsku jsem měl vždycky blízko, možná i díky tomu, že jsem tam jezdil už v dětství. Rád tam trávím dovolenou i dnes a vždycky mě vysloveně štvalo, že jsem se chorvatsky dokázal domluvit jen o tom nejdůležitějším, přestože se jedná o slovanský jazyk. Složitější věci jsem musel řešit přes angličtinu nebo němčinu a to mi připadalo trapné. Nechtěl jsem tam být za arogantního paštikáře, co si zmrzlinu u stánku objednává hezky česky a pěkně nahlas, aby mu rozuměli. A tak jsem se pustil do chorvatštiny, nejdřív jako samouk a potom jsem se přihlásil do jazykovky.

Předpokládám, že překlady a převyprávění chorvatských pohádek se ti dělají snáze, než tomu bylo v případě švédštiny…

Právě že vůbec ne. V chorvatských pohádkách se vyskytuje široká škála nářečí a některým je celkem obtížné porozumět. Musím si pak vypomoci moderní verzí dané pohádky nebo pátrám v glosářích, které sběratelé ve svých sbírkách často připojili, pátrám v nářečních slovnících a využívám další fígle. Největší překladatelské oříšky jsem konzultoval s rodilými mluvčími, ale v některých případech se neshodli ani oni. Se švédskými dialekty to bylo snazší.

Archiv Miroslava Pošty

Podobají se cizojazyčné pohádky našim pohádkám?

Ano, určitá témata v pohádkách se opakují napříč různými zeměmi. Většina klasických pohádek bratří Grimmů má svoji českou, švédskou, slovenskou atd. atd. variantu. A některé pohádky jsem našel i v Tibetu. Konkrétně mě překvapilo, že třeba pohádka O králi s oslíma ušima existuje i v zemi tak vzdálené a izolované, jako je Bhútán. Zřejmě se jedná o prastarou indoevropskou látku ze staré Indie, ale to by musel potvrdit odborník na pohádkosloví. U švédských pohádek se mi poměrně často stávalo, že jsem některou pohádku nemohl zařadit proto, že se příliš podobá české nebo německé verzi, která je u nás dobře známá. Ovšem pohádku o sýrové chaloupce jsem prostě zařadit musel – připadal mi vtipný ten rozdíl v použitém stavebním materiálu. A to jsem ještě do poznámky pod čarou mohl připsat, že existuje i verze o salámové chaloupce.

Když se to tak vše sečte dohromady, jsi hotový polyglot. Proč tě vlastně baví neustále studovat další a další jazyky?

Cizí jazyky se učím proto, že mě to baví a že je to pro mě skvělý relax. Dalším důvodem je ale to, že nechci, aby mě lidé v dané zemi vnímali jen jako dalšího turistu nebo dokonce jako chodící bankomat. Vzpomínám si na jeden zážitek z Ladaku. Procházeli jsme velmi odlehlou horskou osadou a už zdálky jsme viděli, jak na místním políčku s vysokohorským ječmenem pracuje stařenka. Když jsme se k ní přiblížili, místo pozdravu nás přivítala slovy: „One pen, one pen!“ Byla zvyklá, že turisté místním rozdávají propisky… Jakmile jsme na ni promluvili v ladačtině, přestala na nás hledět jako na obyčejné turisty a začala si s námi povídat a zajímat se, odkud jsme. Úplně jiný přístup… Od toho dne jsem taky přesvědčený o tom, že rozdávat na potkání propisky není dobré.

Můžeš prosím dát čtenářům na závěr nějaké tipy, jak se učit cizí jazyky?

Za nejdůležitější pravidlo považuju to, že se studovanému jazyku věnuju každý den, alespoň dvacet, třicet minut denně. Pravidelnost je klíčová. Taky se snažím danému jazyku vystavovat při různých příležitostech, poslouchat rádio, číst, sledovat televizi, pouštět si zajímavá videa na YouTube, vyhledávat si takové materiály, které mě zajímají. V dnešní době internetu je to velmi snadné, můžeš si najít nejen článek, který tě zajímá, ale přečíst si i diskusi k němu, přidat si na Facebooku nějakou zajímavou skupinu v daném jazyce apod. Často si také mluvím pro sebe – při běžných domácích činnostech, když vařím nebo luxuju. Někdy si pro sebe mluvím i na ulici, když zrovna nikdo nejde naproti. Hlavní je uvědomit si, že jazyk se dá procvičovat na tisíc různých způsobů a práce s učebnicí je jen jedním z nich. Stejně tak nemůžeme považovat učitele za poloboha. Ano, dobrý učitel nám ukáže cestu, usnadní nám ji, ale do cíle nás neodnese – musíme tam prostě dojít po svých.

Poslední otázka: kde se dají tvé knihy pořídit?

Mirku, moc děkuju za velmi inspirativní rozhovor a přeju spoustu naplňujících zážitků při poznávání nových jazyků a světů.